Nabízíme vám k přečtení unikátní článek "Jak vychovat rodinu s 22 dětmi". Vyšel ve zlínských novinách dne 5.1.1938. Autor článku, pan J. Kojecký zde přibližuje svůj rozhovor se zakladatelem Tupeské keramiky - panem Jaroslavem Úředníčkem. Je to rozprava o velkém úsilí, krásných věcech a krásných duších.
Zlín, 5.ledna 1938
Státníci a civilizovaní badatelé civilizovaných národů se obírají již po celá léta otázkami své populace a péči o mnohočlenné rodiny. O těchto otázkách vznikla již velká literatura a množství zákonů, majících podporovati vznik a vývoj početných rodin. Československo – donuceno výstražnými poklesy v počtu narozených – teprve letos se začíná vážněji obírat populačními problémy, ale zatím pouze teoreticky. Na problém mnohočetných rodin upozornil před lety jeden brněnský deník, ale pouze v zemi Moravskoslezké. Údaje o početných rodinách ze všech krajů byly získány teprve v poslední době, a to při provádění Baťovy vánoční nadílky. Při této nadílce byly poděleny obuví rodiny s více jak sedmi dětmi. Přihlásilo se na 14000 rodin.
Nedaleko Velehradu „čtvrť“ Úředníčků.
Největším počtem dětí – daadvacet – může se pochlubit pan Jaroslav Úředníček v Tupesích u Uherského Hradiště na Moravě. Vypravili jsme se za ním, abychom svým čtenářům pověděli něco bližšího o této dětmi požehnané rodině. Ze Zlína jsme projeli Napajedly, aniž jsme ještě věděli, že Jaroslav Úředníček i jeho první žena pocházejí právě z tohoto města. Ve Starém Městě jsme odbočili k Buchlovicím, ale ve Zlechově jsme před nimi zahnuli k severu do Tupes. Hned u kraje vesnice, pár kroků od kříže vpravo, je „čtvrt Úředníčků“, pozůstávající ze tří domů Úředníčka otce, syna a zetě. Reklamní tabule „První tupeská keramická dílna Jaroslava Úředníčka“ veda nás zahrádkou do stánku svérázného lidového umění. Jeho projevy vás provázejí předsíní, dílnou a celým domem, počínajíc Madonou u hlavního vchodu a končíc bohatým skladem talířů, džbánů, baněk, váz, bečiček atd., bohatě zdobenými slováckými ornamenty veselých barev a ušlechtilých tahů. Tvůrcem a vládcem v této jedinečné dílně lidového slováckého umění je třiašedesátiletý muž vysoké, rozložité postavy a výrazné tváře s klidným, vyrovnaným pohledem. Vede nás do prostorné dílny. U dvou oken je dlouhý stůl. Starší dcera Božena a mladší Bohuslava malují u něho malé dekorační talířky. Za nimi syn Svatopluk maluje právě větší džbánek, ale jeho pravým pracovním místem je hrnčířský kruh, stojící v koutě u třetího okna. Podél stěn jsou stojany a police, naplněné zbožím v různém stádiu výroby. Na zavěšené polici u stolu stojí velké vázy, které nemají daleko do metru výšky.
Požehnání na dětech.
Touto dílnou prošlo, prochází a projde všech 17 žijících dětí manželů Úředníčkových. Z prvního manželství se jim narodilo 7 dětí, z druhého 15. Pět dětí však zemřelo v prvních letech života. Ze zbylých sedmnácti dětí je 9 chlapců a 8 děvčat. Nejstaršímu Oldřichovi je čtyřicet, nejmladšímu Bohumilovi, jsou přes dvě léta. Patriarcha této četné rodiny pochází z rodu vyznačujícího se bohatstvím dětí, stejně jako dlouhověkostí. Jeho rodiče měli jedenáct dětí, z nichž nejstaršímu je 87 let. Otec zemřel v 98 letech, matka ve 100 letech. Jeho první manželka, Valburga, byla ze 12 dětí, jeho druhá manželka, Ludmila, z 9 dětí. Je přirozené, že výživa a výchova tak četného potomstva není lehká věc. Životní běh Jaroslava Úředníčka přispěl však k tomu, že se svého živitelského úkolu zhošťuje na své poměry velmi čestně. Poslechněte si jeho vypravování:
Různorodá a přece logicky související povolání.
„Vyučil jsem se strojníkem v Napajedlích. Zdokonalil jsem se v brněnské průmyslové škole a v praxi ve Vídni. Vrátil jsem se do Napajedel, kde jsem našel práci v cukrovaru. Když mi bylo 23 let, oženil jsem se. Nevěstu jsem si našel také v Napajedlích. Pracoval jsem 8 let a pomýšlel na něco samostatného. Naskytlo se mi koupit mlýn v Krhově u Bojkovic, při němž bylo také menší hospodářství. Pole bylo však na kopcích a kamenité. Dlouho jsme tam nezůstali. Přišlo na nás neštěstí. Vyhořel nám mlýn. Vyplatili nám pojistné, takže jsme tu mohli hospodařit dál. Ale onemocněla mi těžce žena a začalo se jí stýskat po rodném kraji.
Hlína a řemeslo.
Hodilo se mi koupit tady v Tupesích obchod. Prodal jsem mlýn a přestěhovali jsme se sem. Chodili ke mě nakupovat také cihláři, kteří tu v hliníku, jak jej vidíte z okna, dělali ručně cihly. Majitel cihelny prohodil jednou, že by cihelnu prodal. Po čtyřletém obchodování prodal jsem tedy obchod a koupil jsem za 5000 zlatých cihelnu. Jako strojník jsem měl v úmyslu proměnit ruční cihelnu ve strojní, což jsem také provedl.“ „K výrobě džbánů přešel jste tedy od výroby cihel?“
„Ano, ale trvalo to ještě mnoho let, než se z cihláře stal džbánkař. Už jako obchodník v Tupesích jsem se spřátelil s učitelem Dobiášem, který ve mě probudil zájem o staré slovácké hrnčířské umění. Sbírali jsme spolu jeho zbytky. Toto krásné umění bylo před zánikem. Známí sběratel slováckého lidového umění v Uherském Hradišti, František Kretz, se rozhodl, že se pokusí oživit i slovácké džbánkařství. Za pomoci zemského úřadu v Brně uspořádal v Hodoníně kurs pro zájemce o slováckou keramickou výrobu. Přihlásil jsem se také. Bylo nás tam devět. Dostali jsme každý stipendium a celé zaopatření. Ja jsem do té doby jako hrnčíř nepracoval, ale Kretz brzy začal skládat největší naděje právě ve mne. Další práce v tomto novém oboru přerušila však válka. Pracoval jsem ve Zlíně u Bati. Nejprve v cihelně, pak v dřevákové a nakonec jako strojník v elektrárně. Tomáše Baťu jsem znal už od svých mladých let. Byli jsme krajané a vrstevníci.
Hlína a umění.
Po válce jsem se vrátil k hrnčířskému umění, které mí už nešlo z hlavy. V roce 1919 pozvali nás obětaví zájemci o oživení slovácké keramiky do Prahy, kde jsme se po celý rok trpělivě snažili vniknout do výrobních tajemství starých džbánkařů a habáňů. Habáni, jak víte, byli po několik století mistry v ozdobném hrnčířství, ale už jsou také na vymření. Šťastnou náhodou se mi podařilo zachytit alespoň část jejich odborných znalostí. V roce 1921 jsem odejel na Slovensko ke vdově po jednom mistru habáňského umění. Naučil jsem se tu hlavně připravovat hlínu různých vlastností. Správná směs je základní podmínkou zdaru.Malování ornamentů bylo poměrně snadné. Byly tu dřívější vzory, zachované třeba jenom na střepinách. Brzy jsme začali tvořit vlastní vzory ve vlastních barevných kombinacích. Co ale bylo nejhorší, to bylo vypalování hotových výrobků.
Pec barometrem rodinné spokojenosti.
Celých prvních osm let této mé nové práce bylo zkoušení a zkoušení. Nikdy jsem nemohl říct s jistotou, že vypalování dopadne dobře. Jistě nejméně 50 pecí nepodařeného zboží jsme museli vyhodit ven do jámy. Každá zničená pec znamená zničenou práci dvou týdnů. Můžete mít nejkrásněji připravené zboží pro vypálení, pec se vám nepovede a celá ta krása se promění v niveč. Nyní máme tři peci různé velikosti a už dobře vyzkoušené. Jestliže se nám i nyní zboží pokazí, tak jen opravdu nešťastnou náhodou. I tak je to velká škoda, protože v jedné peci vypalujeme zboží až za 2000 Kč.“ „Tato škoda je tím bolestivější, že je to vlastně zničená práce celé rodiny, že ano?“ „Ano, máte pravdu,“ přebírá slovo nejstarší dcera Božena, „zkazí-li se pec, je zničena společná práce nás všech.“ Cítíme z těchto slov zřetelně smutek slečny Boženy na výtvory jejího malířského umění, které občas skončily v jámě. „Pec,“ pokračuje už veseleji, „je tedy jakýmsi barometrem naší rodinné spokojenosti. Podaří-li se, jsme všichni spokojeni, veselí a zpíváme si. Zkazí-li se pec, jsme všichni zamlklí a není s námi žádná řeč.“
Umělecká zádruha.
„Kolik vašich dětí vám pomáhá, pane Úředníček?“
„Jak dorůstali chlapci nebo děvčata, zaučoval jsem každého, měl-li k tomu vlohy a chuť do řemesla. Kromě nejmladších, anebo ještě ani nechodí do školy, znají je skoro všichni. Všechny by nás ovšem neuživilo. Proto starší syni se připravili i pro jiné povolání. Také jedna dcera, která dříve malovala, zanechala naší práce, jakmile se vdala. Nyní pracuje nás v dílně pět po celý rok. Svatopluk pracuje na kruhu, já polévám a barvím. Božena a Bohuslav malují. Pátý, Jindřich, je právě u pecí. Ten má na starosti vypalování. Letos půjde na vojnu, ale zatím se nám vrátí, který nyní slouží v Brně. O další dorost nemám obav. Je tu Zdeněk, který dokončuje měšťanku a Valburga, která už nyní zkouší své mladé umění a ze které bude časem jistě velmi dobrá malířka. A jako železnou reservu máme tu ještě další dva chlapce a další dvě děvčata.“ Vidíme, že v přípravě Úředníčků jde vlastně o zádruhu lidových umělců, jako v dřívějších dobách jsme mívali zádruhy selských rodů. Všichni členové rodiny pracují na společném díle. Všichni jsou účastníci na jeho zdaru i nezdaru.
Kopec hlíny, v němž jsou utajeny miliony.
„Odkud berete materiál, hlínu a barvy?“
„S počátku jsme dováželi hlínu i barvy z Německa. Hlíny spotřebujeme asi 50 Kg do roka. Proto jsem hledal vhodnou hlínu tady v kraji. Našel jsem ji nedaleko odtud, ve výborné jakosti a v takovém množství, že to stačí na staletí. Koupil jsem to naleziště, takže hlavní materiál mám zajištěn. Kdyby se zpracovala všechna hlína v našem kopci, bylo by to zboží za několik milionů. Nebude to ovšem tak brzy, protože každý výrobek zpracováváme ručně. Neděláme také sériové zboží, každý kus je originál. Barvy kupujeme dále z Německa, protože jinde je v takové jakosti ani nedostaneme. Jsou dosti drahé, 20 – 30 Kč kilogram.“ „Barvy jsou kysličníky různých kovů,“ vysvětluje starší dcera Božena.
Na zkušené v Athénách.
Z dalšího hovoru poznáváme, že slečna Božena uchovává v dobré paměti všechny praktické i teoretické poznatky svého otce. Dovídáme se také od ní, že byla na zkušené v jedné továrně na ozdobné keramické zboží u Athén. „Mnoho jste tam pochytila?“
„To, bohužel, nemohu říci. Řecké vzory jsou snadné, pracovní technika je jednoduchá. V továrně, kde jsem dostala místo, pracuje na 500 lidí. Všichni dělají kopie starořeckého keramického umění.“ „Patrně pro turisty, pro Ameriku...“
„Ano, Američané skupují všechno a nejraději by odvezli s sebou i celou Akropolis, athénský Vyšehrad.“ „Malovala jste také řecké vázy?“
„Ne. Když jsem svým představeným nakreslila naše vzory ve veselých barvách, nechtěli pak nic jiného, než abych malovala pořád podle svého. Řecké ornamenty jsou tmavých barev, proto se jim naše tolik líbily.
Nová mistrovská dílna.
„Pro zdokonalení vlastního umění jste tam tedy nezískala nic?“
„Ne mnoho. Ale přišla jsem tam přece na jednu novou myšlenku. Hned po návratu domů jsem sdělila svůj plán tatínkovi a nyní ve volnějších chvílích konáme pokusy, jak rozšířit naše umění o novou oblast. Je namáhavější, ale zato si od ní mnoho slibujeme po všech stránkách. Bude to obohacení našeho lidového umění.“ Svěřili se nám oč jde a ukázali nám první pokusy, opravdu velmi slibné. Psát prý o tom zatím nemáme. Přece však můžeme svým čtenářům tolik prozradit, že se tu rodí nový obor uměleckého tvoření, v němž Úředníčkové vytvořili jistě zajímavá díla. Budou tak zdobit nejen příbytky lidí, ale i stánky boží.
Posíláme zboží do celého světa.
„Kam nejvíce dodáváte svoje výrobky?“
„Od začátku naší práce měli jsme zajištěný odběr v Praze. Není toho ale mnoho a podmínky jsou špatné. Více dodáváme na Štrbské pleso pro turisty z ciziny. I sem k nám do Tupes přišli už několikrát např. Američané a pokaždé nám vyprázdnili všechny police. Pracujeme skoro většinou jen na objednávku, pro Československo i pro cizinu. Naší nejlepší reklamou jsou naši dřívější zákazníci. Je přirozené, že se našimi výrobky pochlubí u známých, kteří také zatouží mít něco podobného. Okruh našich zákazníků se tak sám rozšiřuje. Objednávky nám přicházejí také z ciziny, z Německa, z Japonska, ze Švédska, z Ameriky, z Anglie, z Francie, z Indie. Také některé naše konsuláty objednávají soubory našeho zboží.“
Hospodářský základ.
Jaroslav Úředníček pracuje tak záměrně už pětadvacet let, aby četné rodině připravil jistou existenční základnu, kterou postupem doby lze ještě rozšířit. Přitom Úředníčkové nemají a tak brzy ani nebudou mít vážné konkurence. Neboť v jejich případě nejde snad jen o zvláštní řemeslo. Je v něm velká dávka umění, a to není každému dáno. Ani všichni členové Úředníčkovy rodiny nemají tohoto nadání. Jedna dospívající dcerka pomáhá více mamince, než tatínkovi v dílně. Ale i toho je potřeba, i v tom je účelná dělba práce. V rodině Úředníčků žije nyní pohromadě 11 členů ( 8 je zaměstnáno jinak a jinde ). Na domácí práci nestačily by jen jedny ruce.
Spotřeba v mnohočetných rodinách.
Každý týden se peče chléb, pokaždé pět velkých pecnů. Pšeničné mouky se spotřebuje týdně až 20 Kg. „Maso kupujeme dvakrát až třikrát týdně, vždy jedno kilo až půl druhého,“ doplňuje tyto údaje slečna Božena. „Cukru spotřebujeme denně průměrně jedno kilo. A to nepočítám mimořádnou spotřebu o svátcích.“ Po šesti korunách za kilogram dělá to 2190 Kč do roka. Jen na spotřební dani na cukru zaplatí tedy Úředníčkové ( po 2,40 Kč ) 876 Kč. Cigaretového tabáku, z něhož si mužští členové rodiny z úsporných důvodů sami dělají cigarety, se spotřebuje denně jeden balíček. Tabákové režii dávají tedy Úředníčkové ročně utržit 1725 Kč. – Tabák je společným majetkem; každý si vezme, kolik potřebuje. Na zahrádce se pěstuje zelenina, na dvoře je chlívek pro kozu a v závětří včelín se dvanácti úly. I tyto zdroje potravin mají svoje důležité místo v běžném rozpočtu na živobytí. Velkou položkou jsou školní knihy a sešity. Pan Úředníček má tak v republice jistě největší právo hubovat na to, že školní knihy se tak často mění. Ještě více stojí oblékání a obouvání tak početné rodiny. „Jeden ještě není oblečený a druhý už je zatím nahý,“ svěřuje se pan Úředníček obrazně se svými starostmi. Zato ale všichni členové rodiny mají dobré zdraví, takže vydání na doktory téměř uplně odpadá. Ke zdraví umělecké zádruhy Úředníčků přispívá mnoho ta skutečnost, že všichni žijí po celý rok prostě a střídmě.
„Jsem spokojen...“
„Na konec nám pověste pane Úředníčku, kdy jste prožil svoji nejhorší a kdy svoji nejradostnější dobu svého života?“ „Nejhůře mi bylo, když mi zemřela první žena a když jsem tu byl sám se šesti nedospělými dětmi. Na štěstí, našel jsem jim tady v Tupesích novou maminku a sobě druhou ženu. A největší radost ze života mám po každé, když vytahujeme z pece dokonalé výrobky. Říkal jsem vám už, že mnoho pokaženého zboží jsme museli házet do jámy. Bylo to celých osm nejistých let, kdy jsem při velkém počtu zkažených pecí pořád nevěděl, mám-li couvnout a začít něco jiného, nebo vytrvat. Láska k této práci pomohla mi překonat i tyto doby, a později i krizová léta, kdy odbyt našich výrobků také poklesl. Jsem spokojen se vším, jak to bylo. Jen když máme co dělat.“
Příklad rodinného souladu.
Životní úspěch Jaroslava Úředníčka nesmíme posuzovat jen podle úspěchů uměleckých, které jsou zdroje i úspěchů hospodářských. Během tříhodinové besedy v Úředníčkové dílně vycítili jsme jasně i třetí nezbytný prvek životních úspěchů: vnitřní soulad v celé rodině. Její početnost snad ještě zvýšila vzájemnou srdečnost a účinnost jednotlivých členů rodiny. Je jisté, že lidové umění, které se Úředníčkům stalo povoláním, zušlechťuje i jejich nitro. Ale na druhé straně je také jisté, že tato jejich práce by nebyla tak dokonalá, kdyby neprýštila z prostých duší, vnitřně vyrovnaných a proto spokojených. Bylo radostí a osvěžením dlít uprostřed dvojí krásy této četné rodiny: uprostřed krásných věcí i duší.
Mnoho dětí – mnoho bídy?
Početné rodiny jsou ideálem nynější čs. populační politiky. Nic by nám ovšem nebylo platné, kdyby se početné rodiny neskládaly z kvalitních jedinců zdravého těla, zdravé duše a otevřeného ducha. A nic by nebylo platné, kdyby tyto rodiny nabyly zajištěny hospodářsky. Rodina Úředníčků z Tupes je příkladem, že svědomitý otec, připravující práci pro sebe i pro dorůstající členy svojí rodiny, nemusí se obávat, že velký počet dětí sníží životní úroveň rodiny. Jaroslav Úředníček dokázal, že mnoho dětí ani u nebohatých rodičů nemusí už znamenat mnoho bídy. Dokázal to vlastní pílí a vytrvalostí, baz pomoci snad státu, jak je tomu ve Francii nebo jinde. Dokázal to i za hospodářské krize, především už tím, že všechny svoje děti vyučil kvalitní práci a pojistil je tak proti nezaměstnanosti. Rodina Úředníčků je dále příkladem, že početná rodina – skládá-li se ovšem z kvalitních jedinců – se snáze dopracuje lepších hospodářských poměrů než rodina bezdětná. Mnoho dětí je v podobných případech opravdu požehnáním. Neříkáme tím však nic nového, vzpomínáme-li lidové moudrosti hanáckých sedláků, kteří praví:
Spíše se na gruntě uživí deset lidí nežli dva.
Vysvědčení pana Jaroslava Úředníčka.